Říjen 2015

Pá všemu mentálnímu hnusu

30. října 2015 v 8:58
Některé věci se dost těžko vysvětlují , třeba můj smutek . Není to tak že se mi někdy něco stalo , není to tak že bych pocházela z chudé rodiny alkoholiků kde otec bije matku svých děti , nemám komplexy z toho jak vypadám a ani nejsem úplně blbá když se snažím . Prostě je to něco s čím jsem se narodila , styl uvažování . Nejde s tím nic dělat a nejde se s tím ani smířit . Svým způsobem myslím že kdybych si stanovila nějaké cíle a kdybych se opravdu zařekla a šla do sebe něco bych s tím udělala , problém je v tom že nato prostě nemám . Už se prostě nechci snažit protože jsem se vždycky vrátila zpátky tam kde jsem začala , možná někde ještě níž, a proto už mě prostě znechucujou nové pokusy.

Čekám že jednou v daleké budoucnosti mě něco osvítí a já najdu tu energii ze sebou něco dělat , ale momentálně jsem jenom v tom stavu čekání a nic lepšího v mém životě není .

Říká se že když je člověk na dně nesmí nikdy ztratit naději že bude líp , prej ta naděje jednou přeroste v něco víc a zachrání ho , to by ale znamenalo že když je člověk v podstatě šťastný , může ho stejně tak srazit na zem maličký kousek mentálního hnusu který je někde hluboko zakořeněnej v jeho hlavě, stejně tak jako ho pak může zachránit maličkej kousek naděje.

Hmm maličkej problém nastává když má mozek tendence k tomu akorát zvětšovat ten maličkej mentální hnus , a tu naději jaksi nevidí nebo ji přehlíží. ignorant.. mentální hnus je přece zajímavější že jo mozku, ty ignorantská svině děkuju převelice.

Zjistila jsem že si hledám maličké věci ze kterých bych se mohla radovat a hrozně se na ně upínám , třeba moji stolní lampu , hrozně se mi líbí když zhasnou všechna světla a dám si to tlumené světýlko na zem k nohám svý postele , dává to takový uklidňující světlo , no do včera dávalo než došla žárovka, heh mám chuť napsat že teď už v životě nemám žádné světlo , protože by to bylo velice poetické , ale pořád mám lásku k němu, takže něco cítím a to je hezký . Ale ztráta tý lampy mě sere.

Už to zase přestává dávat smysl, ale snažila jsem se .
adios.



/ nikdy se mi moc nelíbila francouština , ale v tomhle depkózním podání to zní skvěle..respect stromae, dal si mi písničku k cigaretám.

Mám se skvěle, mám se skvěle,mám se prostě skvěle.

24. října 2015 v 22:35
Proč se lidi milují ? proč se nenávidí ? proč si takhle ubližují , však to není nutné sakra. Proč jsme nezůstali prostě bezmyšlenkovitými opicemi , nebylo by nám líp? není inteligence , pocity , myšlenky a vůbec všechno čím se člověk dnešního typu vyznačuje naprosto zbytečné ? Všichni chtějí být velcí inteligenti , ale čím větší blbec tím šťastnější člověk. Já osobně bych chtěla být raději šťastná a blbá než chytrá a v depkách ,škoda že jsem blbá a ještě v depkách k tomu , heh. no vskutku vražedná kombinace Ann. . Blbá naivní puberťačka, kterými jsem vždycky opovrhovala, , už jen chybí koupit si kšiltovku belieber a hotovo .

Částečně si to můžu omluvit tím že zamilovaní lidi jsou prostě vždycky trochu vypatlaní.- ty seš zamilovaná celý život Ann? Nein Schwein. ...a běž zpátky do postele rozume, nikdo se tě na nic neptal.

A na závěr samotného článku hluboce depresivní utržek z písničky say something. tak zas někdy.

Say something, I'm giving up on you
I'll be the one if you want me to
Anywhere I would've followed you
Say something, I'm giving up on you
--
And I will swallow my pride
You're the one that I love
And I'm saying goodbye

Proč se láska přeceňuje

19. října 2015 v 13:58
milovat , bez hranic , zcela a naprosto upřímně. udělat pro toho člověka všechno a být si jistá že ten člověk udělá všechno pro vás. Vždycky jsem si myslela že to je to co mě zachrání . prostě láska. opravdová , čistá a nesobecká .
Vždycky jsem si myslela že mě zachrání člověk co ve mě uvidí to dobré , ve všem tom mentálním hnusu co mě obklopuje.

Tři roky jsem snila že se najde někdo takový , kdo mě bude milovat v časech kdy to sama nedokážu , a tím mi vlastně ukáže směr .

Pak jsem se zamilovala, do kluka co mě možná ani nemá rád tím stejným způsobem , jestli vůbec ještě . A v tu dobu se zamiloval někdo do mě , ta stejná povaha co doufá že ji láska vysvobodí . On je vlastně jako já .. ztracená existence co tápe ve tmě a zoufale doufá že mu někdo ukáže světlo. Je hodný , oddaný a láskyplný .. vím že on má všechno co jsem kdy hledala, ale já to nechci. Nechci jeho bezmeznou lásku , tolik se snažím mu neublížit že nejvíc ubližuju sama sobě , jako vždycky , nechci aby se hodný člověk trápil , ale čím víc hraju jeho falešné světlo tím víc zhasíná to moje pravé, čím víc s ním sem tím víc přícházím o toho koho mám skutečně ráda.

Vlaky budou jezdit vždycky, když už nic jinýho.

3. října 2015 v 9:11
Po několika týdenní (měsíční?) pauze jsem zpět. Chci se zabít heh. . I quess I just need get my shit together once again... Víc než obvykle.
Problém je v tom že jsem slabá a příliš rozpolcená nato abych byla sebevědomí kousek individua, které umí žít. prosím nevzdávej to semnou.. .neumím být sama sebou protože ani nevím kdo vlastně jsem, nedokážu v sobě najít žádnou motivaci k tomu se změnit. nechce se mi ani chtít ,Kdyby tys alespoň chtěl heh. fakt už mě nebaví celý život jenom chodit ve tmě s tím ,že mi někdo hodí světlo, protože já nejsem schopná ho najít. Je to únavné. Byly fáze kdy se mi nechtělo chodit ani mluvit,nevím co to způsobuje. Radost pomalu necítím, ikdyž mám hodně věcí pro které bych se měla radovat. Tu bolest bych přirovnala k bolesti rybičky, která už nemá kde plavat, leží tím pádem na suchu v malé kaluži, která já čím dál menší, ale vždycky se malinko zvětší když zaprší. Ta bolest je v tom dešti, který dává naději a přitom způsobuje největší bolest když náhle odejde a ani neřekne kdy se vrátí, třeba nikdy, ale dost možná se vrátí vždycky těsně předtím než kaluž vyschne. A takhle pořád dokola. Někdy už prostě nechci aby se naděje vracela a prostě mě nechala odejít, protože takový život nemá smysl.